Jindřich Bílek

 

Narozen: 1950

Studium: Gymnasium

               Konzervatoř Praha - violoncello

               Pedagogická fakulta Plzeň - výtvarné umění

 

člen Unie výtvarných umělců

člen Asociace jihočeských výtvarníků

člen tvůrčí plzeňské skupiny P89

 

98 samostatných a společných výstav v ČR a v zahraničí: Klatovy, Plzeň, Most, Praha; Furth im Wald, Roding, Geiselhoring, Regensburg, Neutraubling, Heemskerk, Cham, Vuechtach, Deggendorf, Dingolfing, Neunburg v. W., Mainburg, Dachau, Sulzbach-Rosenberg, Kelheim, Lappersdorf, Passau, Freyung, Wels (A), Straubing, Zwiesel, Amberg, Besanson (F), Nabburg, Nancy (F)

 

Zastoupení ve sbírkách: Česká spořitelna a.s. v Sokolově, Česká spořitelna v Klatovech, Mero ČR a.s. Kralupy nad Vltavou, radnice a Reiffeisen Bank Furth im Wald, radnice a Reiffeisen Bank Geiselhoring, radnice Neutraubling, soukromá nemocnice Mnichov, galerie moderního umění Viechtach, Madeta České Budějovice, Mero Pipeline Ingolstadt, MCAT Plzeň, generální ředitelství Škoda Power Plzeň, děkanát lekářské fakulty v Plzni, generální ředitelství Škoda Holding Praha

 

Realizace: "Strom života" - Česká spořitelna a.s. v Sokolově (výška 5,5 m)

 

Projev z vernisáže samostatné výstavy v Trnkově galerii v Plzni z roku 2011

 

     "I povzdechl si kdysi německý romantik, básník a dramatik Georg Buchner: Víte, někdy mi je, jako bych rukama vrážel do nebe. Myslím, že obdobný pocit mívá při svém eruptivním tvoření i dnes vystavující autor Jindřich Bílek, který se také dle mého názoru může zároveň spolu s citovaným básníkem zeptat: Což neslyšíte ten hlas, který křičí kolem celičkého obzoru a jemuž se obyčejně říká ticho?

     Nevím, zda právě teď chce Jindřich Bílek slyšet hlučné ticho, které klatovského autora vede po dvou liniích umělecké tvorby. Hudba a výtvarné umění, malování a jazz, rytmus barev a tónů. Vystudoval na konzervatoři hru na violoncello a následně pak výtvarnou kulturu na plzeňské Pedagogické fakultě. V současnosti učí hudbu na klatovské ZUŠ a zároveň hudbu v různých formách maluje. Nejde ani tak o vztah člověk a hudba, spíše o hudbě v člověku jsou jeho obrazy. V poslední době žádné pokojné largo, ale plný jazzový rytmus, tváře naduté na náústku žesťů, kontrabas a člověk, rychlé ruce muzikanta na klapkách piana. Také pocta těm, kteří přinesli jazz, pocta nejznámějším i těm, kteří rozdávali, ale i dnes dávají v těchto obrazových momentkách svou radost. A Jindřich Bílek se zde opět dotýká svého nebe.

     Dalším tématem Bílkových obrazů je zpěv, o němž se říká, že je modlitbou každého zpívajícího člověka. A Jindřich Bílek ví, že je možno jen tak odříkat pár zdrávasů a odejít s duší nedotčenou. A nebo se dotknout samého srdce, které pracuje s horkou krví. Barva obrazu je pak také tepající, vroucí.

     Do třetice přináší Jindřich Bílek ve svých obrazech tanec. Ten prý stál na samém počátku uměleckého rozvoje lidstva. Rytmus dechu, srdce, kroků, rytmické pohyby těla, rytmus fascinující, rytmus vedoucí až k transu a tím k vhledu do jiných světů. Víme dobře, jak takový tanec dodnes na přírodní kmeny působí. Tak daleko Jindřich Bílek ovšem nejde, dokáže však v nás kompozičně pevným rytmem tvarů a barev evokovat atmosféru pohybu, zaujatého tance. A pak je tady trochu jiná série obrazů, také inspirovaná tancem. I když je patrně základním východiskem slavný Matissův obraz Tanec, setkáváme se zde s jiným pohledem. Elementární a člověku přirozený smysl pro pohym a rytmus se mění v živočišnost, animální pudovost, najednou vítězící a nechávající kolem své ponížené. Autor nám nezvyklé podobenství naléhavě podává, snad proto, aby sám sebe více poznal.

     A chceme-li se ještě dále na výstavě zamýšlet, pak tu máme poslední volnou skupinu obrazů s názvy Kolotoč, Spěch, Braunovy neřesti, Interiér klatovského chrámu (ten byl vystaven v naší katedrále u příležitosti Letnic umělců). Provázet nás při její prohlídce mohou slova jednoho Francouze z počátku 20. století. "Pronikám neustále světem až k jeho nejzazším koncům a svět neustále proniká až do mého nejhlubšího nitra." Jindřich Bílek, ostatně pokračovatel známého klatovského kulturního rodu, ušel za zhruba 30 let své malířské tvorby pořádný kus cesty, zde je výběr 23 děl z posledních tří let, od dobrých, ale poněkud krotkých krajin k figurálním obrazům plných zvláštní vnitřní čistoty. Tvoří opravdu eruptivně, naplněn však silou touhy sdělit tak těžko sdělitelné. Je sympatické, že přes všechna životní zastavení neztrácí také humor a pochopení pro všechny vůně lidského bytí."

PhDr. Jana Potužáková

předsedkyně Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti